Znecitlivění

Je tvou nedílnou součástí, a tak o něm často ani nevíš.

Mají to tak přece (skoro) všichni.

Necitlivost při porodu.

Necitlivost u lékaře.

Necitlivost od rodičů.

Necitlivost ve školce.

Necitlivost a posuzování ve škole.

Nutnost obhajování se na dalších stupních školy.

Spěch, hluk, smrad, výkon, tlak.

Hrubost je všudypřítomná.

Citlivost tak znamená bolest.

Pak se raději uzavřeš, odpojíš, umrtvíš, alespoň částečně, aby se v tom dalo žít.

A pak jsi živ jen napůl.

Ani o tom nevíš.

Nepamatuješ si, jaké to bylo mít rozzářené oči plné života.

Oči jsou teď pohaslé.

Tělo odevzdané.

Ploužíš se svým životem.

Rána střídají večery.

Ačkoliv máš masku šťastného.

Ten temný tón smutku prosakuje vším.

Tolik z nás to zažilo.

Co nás znovu spojí?

Láska

Něžnost

Přijetí

Pozornost

Péče

Laskavost

Objetí

Pochopení

Podpora

Pospolitost

To malé dítě v nás o to pořád stojí!

A pak, když znova sebe cítíš, bolest tě celého pohltí.

Trhá na kusy, zmítá tebou.

A pak přijde únava, přijetí a hluboký klid.

Napojení.

Teď už další zbytečnou bolest nepotřebuješ.

Už jí bylo dost!

Nastoupí láska – sebeláska.

Cesta započala, už není možné jít zpět.

Na jejím konci jsi ty v celé své zranitelné nahotě.

Zase cítíš život, stáváš se jím.

Ctíš ho a odmítáš vše, co ho potlačuje.

Ohazuješ roušku a svobodně dýcháš.

Vzdáváš se toxických vztahů a narovnáváš se.

Dovoluješ si vytyčovat hranice a cítíš se ve svém prostoru bezpečně.

Říkáš nahlas svoji pravdu navzdory všemu.

A prohlubuješ a prohlubuješ, pořád je co odhazovat.

Ale jdeš, s hlavou vztyčenou, s láskou v srci.

Vstříc sám sobě.