Co nám doma funguje

Zažívám teď se svým tříletým synem velmi zajímavé období. Jak se jeho slovní zásoba zvětšuje a vyjadřovací schopnosti sílí, začínáme se spolu propojovat na nové úrovni bytí. Každý den s ním je pro mě nový, zajímavý a často velmi podnětný. Poznávám své dítě i samu sebe v nové roli a úplně nové situaci.

Jonas už není žádné miminko. Jeho bytost samozřejmě nese pořád stejnou esenci, ale už k ní přibývá osobnost. Jak mě postupně učí být mu dobrou mámou, moje mateřské „know how“ se rozrůstá. Některé schopnosti mi jsou přirozené. Některá pochopení pramení z mých vlastních dětských zkušeností.

Čeho jsem se tedy zatím dobrala…

Dítě potřebuje být především vnímáno a respektováno. Potřebuje fyzický kontakt, autentické emoce, přímou komunikaci a pravdu. Jeho existence chce být uznána na nejhlubší úrovni – vidím tě, slyším tě, cítím tě a vnímám tě. Mě funguje několik nástrojů:

Fyzický kontakt

Zažívat se v těle je skvělá zkušenost a co k ní zcela přirozeně patří je dotyk. Proto ho hladím, mazlím, opečovávám, od malinka spíme ve společné posteli. Nikdy nepotřeboval žádného muchláčka, když se bojí, má ošklivý sen, nebo je nemocný, má vedle sebe mámu a ta hned reaguje. Je moc pěkné pozorovat, že už nejen přijímá, ale i dává. Pohladí, dá pusu, obejme.

Přímá komunikace

Připadá mi zcela automatické, že když se dítě teprve učí chápat fungování ve fyzickém světě, nebudu ho mást dvojsmysly, ale budu s ním komunikovat co nejvíc transparentně. Navíc si VELMI uvědomuji sílu slov, jejich jednotlivé nuance a zabarvení.

Takže neřeknu: „Nelez na ty schody – spadneš!“, ale „Nelez sám na ty schody, mohl by sis ublížit a pak by tě to bolelo.“ nebo „Nelez teď na ty schody, když na tebe nevidím, bojím se o tebe.“ Cítíte ten rozdíl? Teď už říkám jenom „Běž pomalu.“ nebo „Opatrně.“

Pozn.: Máme doma 17 prudkých kovových točitých schodů bez zábradlí.

Ve slovní komunikaci je často tolik balastu, že se v tom ztrácí i dospělý člověk. Takhle malé dítě ještě nemá rozvinuté kritické myšlení a všechno do sebe absorbuje přesně tak, jak to přichází. Třeba předevčírem jsem v obchodním centru zaslechla od vedlejšího stolu (babička mluvila na vnučku): „Zase jsi měla velké oči. Nic jsi nesnědla.“ Překlad – holčička jedla jakousi zmrzlinu, ale nedojedla ji celou. Proč tyhle ironické komentáře? Proč to vzbuzování pocitu viny? To ponižování? Nestačilo by říci: „Už nemůžeš?“

Z toho, co kolem sebe běžně slýchám směrem k dětem, mi je často až úzko. I s dítětem přece můžeme mluvit s respektem. Nemám právo s ním mluvit z pozice nadřazenosti jen proto, že má zatím malé tělo.

Uznat a nechat projít emoce

Tohle je jedna z nejtěžších věcí. Naše generace je v tomto průlomová. Jako děti jsme to nezažili, ale ke svým dětem už chceme přistupovat jinak. A je to proces. Dokud nedosáhneme stavu určité vnitřní integrity, dost dobře to ani nejde.

Vezměme si to všudypřítomné:

„Nebreč, vždyť se nic neděje!“,

„Nevztekej se!“,

„Ale prosim tě, vždyť to nic není!“,

„Jestli budeš brečet, tak pro tebe přijde čert!“

A podobné perly… Koho v tu chvíli chlácholíme? Proč je pro nás tak těžké ustát dětský pláč? Proč nedokážeme zůstat v klidu a být oporou, ke které se dítě může vztáhnout a díky níž se přirozeně uklidní?

Protože v tu chvíli zachraňujeme sami sebe – naše vnitřní křičící dítě, které bylo aktivováno pláčem jiného dítěte. To dítě, kterému to mnohokrát nebylo dovoleno. To proto je to tak nepříjemné. Ve chvíli, kdy se tohle vyplaví a uzdraví, pak můžeme stát vedle plačícího dítěte pevní, klidní a zcela ve své síle, a to je přesně to, po čem dítě doopravdy touží a co potřebuje. Je samozřejmě možné, že se to dotýká i jiných částí nás samých, které kdysi trpěly, zažívaly útrapy a bezmoc. Nebo jsme někdy byli v roli násilníků my. A tento svíravý dětský křik to všechno aktivuje.

Vnímavost

Vnímám tě i beze slov. Vidím tvé jemné signály. Co vyzařuješ, co dáváš najevo.

Hranice

Respektuji tebe, ale respektuji i sebe. Jako bytosti jsme si rovni, ale jako rodič ti musím nastavit hranice. Když budu vlát jako vlajka ve větru, dítě neúměrně expanduje, aby mi nastavilo zrcadlo.

Tohle je velký um. Je třeba mít zpracovaný strach z konfliktu a mít se zdravě rád. Dokázat říci NE a pevně si za ním stát. Tohle je taková každodenní alchymie. 🙂

A taky to, že vidím krásu jeho vlastní individuality…